Co si o ní myslím? Co nevěra je, není, a jak to vnímám já? když si tuhle otázku pustíme k tělu, asi každému z nás zarezonuje pestrá škála pocitů, možná prožitků, vzpomínek, ať už z jakékoliv pozice. S čím jí máme „poskládanou“? Určitě záleží, z jaké polohy se na ni díváme, ale pouze příjemné to nejspíš není z žádného úhlu.
Věřím, že ať děláme či (ne)děláme cokoliv, činíme tak (i) sobě. A proto i ten nevěrný, ať už mu dáme jakoukoliv sprostou nálepku – je především nevěrný sobě a někde zakopal svého vlastního psa – svého vnitřního přítele, svou pravdu.
Čím zoufalejší jsme, tím zoufalejšími způsoby se z toho mnohdy snažíme vylízat: a sebezničující virus se točí jak křeček v kole následným pocitem viny, studu, strachu.
Možná právě s každým naším dalším a dalším (sebe)pochopením – tím nemyslím překročením vlastních hranic či důstojnosti – se otevíráme, rovnáme, posilujeme. A vracíme se k integraci těch částí, které jsme si nedovolili přijmout, rozvinout, a naplňujícím způsobem vyjádřit. Pocit „upliftující“ třešinky na dortu k životu určitě patří, ale celkovou nasycenost nenavodí. Možná se někdy bojíme, stydíme, říct si o větší sousto.
Nedávno jsem dostala otázku, co si myslím o otevřených vztazích.
Pak jsem se zasmála s myšlenkou…jaký vztah by vlastně neměl být otevřený? :-D
V tom smyslu, že sdílíme svobodně, upřímně, bez obran, sami sebe?
A možná, že právě tyto „uzavřené“ koncepce a sebeomezující přesvědčení nám brání naplňující momenty tam, kde jsou na místě…
A je smutné, když blízkost, vzájemnost, chybí, tam, kde ji čekáme.
A možná je tu ještě jiný otazník: jak moc tuto blízkost umíme, hlavně k nám samotným ?