O víkendu jsme se syny absolvovali jednu z našich okružních cyklojízd napříč vesnicí. Baví nás jet pomalu, dívat se, co se kde mihne kolem nás, a přitom si povídat.
Starší syn najednou říká: „Hele, mami, tamhle v poli asi číhá kočka.“
„Myslíš, že je domácí nebo divoká?“
„Nevim. Ale asi divoká…proč jsou vlastně některý domácí?“
Tyto otázky bývají ty nejzáludnější: děti si skrze nás dělají svou vlastní skládanku o světě.
„No…když si lidé myslí, že jim ta zvířata patří. Pak je ochočí, a to zvíře se pak naučí, že se o něj někdo stará. V přírodě by některá zvířata měla tlupu nebo žili sami.“
„Aha,“ přemýšlí… „takže ta divoká…vlastně patří sama sobě, viď?“
Někdy to ty děti trefí s prostotou jim vlastní. A není to tak? Pokud už někomu patříme – tak náruči života samotné.
Mnohdy se chováme právě naopak. Tuhle základní rovnici zapomínáme. Pokud naše příběhy, osudy, jsou naším rukopisem, životy těch druhých, zase patří jim. Ve své hlavě si každý dělá, co chce…a nebo co nechce, ale i pro to je tam místo.
Viděno z nadhledu: mnohé nároky, očekávání, projekce vůči druhým, v tomto světle vyblednou. A můžeme si oddechnout. A lépe rozlišit. Co je nám – či těm druhým – do toho.
Kde ustoupí nárokování či vlastnění, chuť ovládat, může vzniknout prostor pro svobodu i pospolitost.