„Táhne to ze mě?“ zeptal se mě v metru muž, který seděl vedle. Chvilku jsem uvažovala, co říct. „Jo.“ „Já se vám strašně omlouvám, fakt promiňte. Jsem chronickej alkoholik.“ Kývla jsem hlavou, nijak jsem to nekomentovala. Muž se mi dál svým monologem omlouval za vyrušení. Očividně ode mě čekal nějakou reakci. „Byl jste u Nešpora?“ zeptala jsem se. „Byl, třikrát. Skvělej chlap. Moje bejvalá taky a moje dcera v pasťáku. Kde vystupujete? Nabídl bych vám cígo a vyměnili bychom si číslo.“
Přemýšlela jsem o příbězích studu, viny, potlačené bolesti, spojených s pitím. Během chvilky jsem se přemístila zpátky v čase na stáž do Bohnic. Zajímalo mě tehdy, jak pan primář aplikuje cviky jógy a spiritualitu v léčbě závislostí. Už jen jeho vyzařování a přítomnost měla zvláštní působnost – člověk si musel klást otázku, do jaké míry to pak doktor skutečně „myslí vážně“. Dospěla jsem k názoru, že myslí, skálopevně. I když nechávat své pacienty stát po ránu na jedné noze mělo doslova motýlí efekt. A sranda z toho plynoucí na nás všechny přenášela hřejivou propojující vlnu. Jednou ráno jsem klepala na dveře jeho pracovny. Ozvalo se „vstupte“. Nikde nikdo. Pak se seshora ozvalo: „Co si přejete?“ Zvedla jsem oči směrem ke stropu a on tam seděl vysoko na skříni, v jógové pozici. Meditoval.
Podobné momenty a další se mi zaryly do paměti, ale to nebylo to nejpůsobivější. Spíš to odráželo cosi uvnitř, vůli, přesvědčení. Chtěla jsem se dozvědět, proč a jak to má. A tak mi přišla i jeho odpověď: „dokud v tom všem neuvidím sebe a nebudu to mít všechno rád.“ Motiv byl jasný: byl svůj, a naplňoval svou cestu.
V jaké souvislosti mě to napadá? Kolikrát za den se přistihnu: Co bych teď „měla“. Jaký je další úkol. Jak to udělat „správně“. Aby to bylo dobře. A začíná se nějak rozjasňovat, že i to je další podfuk, představa. Vyměnit jeden sebe-obraz za jiný, ale stále ten samý kolotoč.
Vzpomínám, že v první třídě jsem dostala svojí první – a poslední pětku. Dokonce dvě, z obou stran. Byla v kroužku. Místo sčítání jsem totiž celé cvičení odčítala, a obráceně. Ještě teď se mi vybavuje, jak jsem se cítila. Bylo mi to líto, protože jsem věděla, že ten postup umím. Ve druhé třídě, na konci školního roku, se nás paní učitelka pro změnu zeptala, kdo má pocit, že dobře pracoval, ať se přihlásí. Zvedla jsem ruku. Ke svému překvapení jsem byla jediná. Učit se mě bavilo. Celá třída se na mě podívala, a paní učitelka řekla něco ve stylu, že chválit se také není hezké. Tak jsem si tehdy spojila, že zaměřit se na vlastní úsudek – a třeba v sobě pocítit radost, ukázat ji, je taky ostudné.
Dětské já hledá odpověď ve vnějším světě. Jak být, čím být. Co je fér a co není. Jaká je jeho „přijatelná“ část, a ta, kterou radši schovat. Po mém „crashi“ v první třídě bylo v mé školní kariéře nemyslitelné nepřipravit se na písemku.
A pak v té ztracenosti a zmatku plaveme dál. Být „správně“ ale nepřináší onen pocit bezpečnosti. I doma se cítíme jednoduše tam a s těmi, se kterými je nám dobře – ne protože bychom měli.
A tak je třeba v našem vnitřním „hlasování“ a rozhodování o krok dál, než: „co by na to řekl pan soused.“ Aby se na nás někdo nezlobil. A bacha: …za chvíli budeš chodit ježíšek. Tak aby si to nerozmyslel. J
Být svůj
Udělat to ůdobře“ … neví co jiného, než co by měl .. ze zvyku .. co se očekává .. je to jednodušší, dává to osuřadnice .. vnější oporný systém .. já taky, já taky ! učíme se napodobováním. Jakmile se jedna hračka „ořivá“, chtějí jí věichni. Nejlepší svačina je vždy z krabičky kamaráda.
Prostě jenom takovej pocit
Země nikoho
Náš vlasní filtr
„jdu do sebe“
Kafe a cígo
Touha po sobě samém
Sebeprožívání tak nějak
Děláme to pro sebe
Stydíme se za sebe
„to je moje potěšení“
Potěšení něco skrývat
V dospělosti. Nikdo nás nehledá
Dokud ve všem neuvidím sebe a nebudu to mít rád
Jít do sebe
Že to ostatní prokouknou – v důsledku ti druhé také netráví čas tím, že nad námi přemýšlí – každý řeší sebe a své záležitosti, které se ho dotýkají.
Nkde se ponižujeme, to už bych chtěla moc.
Nová vlna pohádek: ani ne tak hrubá síla, ale že nás někdo skrytě ovládá.
„špatný pocit“: snažíme se z toho dostat (vykupujeme se)
I máma s tátou jsou jen figurka „bezpečnosti“ : zabezpečení, sebezávhovu, představa o sobě
Bacha, za chvíli bude chodit ježíšek, tak pozoe, aby si to nerozmyslel.
V zárodku žádná touha není ostudná, a prapříčina
Nejde tak o to co děláme, ale z jakých vnitřních pohnutek.
Mami, má se batman rád? Přece asi jo, kdyď je to dobrák.