…co je to první, co nás napadne? A jak se u té představy cítíme? Znamená pro nás úspěšný zároveň šťastný? Jak vzdáleni se přitom od této možnosti cítíme?
Tohle téma mě napadá, když pozoruji děti batůžkáře, jak se svým nákladem putují ráno do školy. Včera ve školce jsme se u přezouvání bačkor bavily s jednou maminkou o kroužcích. Mluvila o svém starším synovi. „S fotbalem jsme skončili. Nějak už se mu letos nechce…“ Dva roky trénovali velmi intenzivně. Pak se začala smát, roztáhla ruce a říká: „No jo, vlastně, on asi vyhořel!“ Je mu 8. O dětském burn-outu se ještě moc nemluví. Ve skutečnosti to není o dětech. Ani o jejich ADHD. Ale o tom, co jim svými životy ukazujeme. Jaké poselství o tom, jak šťastně žít, jim tak vlastně předáváme.
Jednoho večera jsem vůbec nemohla usnout a mysl jela na plné otáčky. Moc jsem nevěděla, kudy kam, jakou cestou pokračovat. A jak to bývá, v ten nejhorší moment, se to rozumem snažila (ihned) vyřešit. Nejspíš jsem si nikdy předtím nepřála vlastnit křišťálovou kouli tak moc, jako v tento moment. V hloubi jsem doufala, že mi nějakým zázrakem „přijde“ hotová vize toho, jak se to udělá. Prázdno. Vůbec to nebylo příjemný. A pak mě to proplesklo. Ten „les“ do kterého jsem volala, se jako by obrátil ke mně. A ta ozvěna na mě mířila stejně naléhavým otazníkem: No, a jak to chceš ty? Ukaž mi, jaký je tvůj plán?“
Nebyla to odpověď, kterou jsem čekala. Ale přinesla mi úlevu a útěchu. Připomínku, že naše tvořivost a svobodná vůle mají svůj prostor, svou živou roli. A že se jich mnohdy sami zbytečně a naivně zříkáme. Možná je to zvyk ze školních lavic, plnit zadání a úkoly, sledovat, co se po nás chce. Na místě je i určitá satisfakce, když se to podaří. Ale mám na mysli něco jiného. Jeden můj známý ve svém podniku uspořádal workshop DIY, sázení semínek do květináčů. Pro obrovský a nečekaný převis zájemců musel akci dokonce opakovat. Netušil, jaké nadšení tolika účastníkům „takovou banalitou“ způsobí.
Možná, že tahle „dětinská radost“ vůbec není dětinská. Projevuje se skrze ni naše nejvnitřnější přirozenost, která je bytostně tvůrčí. Omílají se dětská zranění, ale neměli bychom zapomínat, že archetyp dítěte je čistá radost a nevinnost.
Ve své praxi bývám s „tvůrčí silou“ nezřídka konfrontována v její negativní podobě: strachu ze selhání, zklamání sebe samých či okolí. Její blokování mnohdy způsobí symptom. A ten nás vlastně v našich vnitřních zdích „chrání“. Nemusíme se konfrontovat s potenciálním neúspěchem, odmítnutím. Máme důvod (záminku) proč odkládat, vyhýbat se, necítit se připraveni. Podvědomí také pracuje pro naše „dobro“, jen v jeho pojetí zájmu o zachování přežití.
Kdyybchom neměli ten a ten problém, to a to k řešení,
Odlehčit batoh.
Už nemusíme.
Klidně vystopit z vlaku a dívat se, jaké to je, když ho necháváme odjet.
Vnitřní souřadnice umožnuje nám to nasednout do vlastních souřadnic.
Kam se chci dostat, jakou cestou a co u toho chci prožívat?
fantaazie
Uvnitř nás je taky člověk. Bytost. Pro co si sem přišla?
Rozptýlení, unikáme. ADHD není o dětech.
Nemusíme chtít to, co jiní chtějí, abychom chtěli. Hračka se oživí.
Jesle, kočárky, kaštany. Taky, taky. Svačinku, bagřík, bábovku.
Vnitřní svoboda.
Můžeme druhým přát, držet palce, místo závidět, srovnávat se. Všichni si přece přejeme něco pro nás úžasného, ale každý v jiné specifické podobě. Neutíkat někam, protože je to trendy.
Blokovaný vývoj, přibržděný vývoj. Vnitřní update: vnitřní aktualizace. Co už nepotřebujeme, co už jsme zkusili, zažili…odložit náklad. Už nemusím, toto je „spící“, jak říká můj telefon, a naopak tady přihořívá… A že se to nemění? Už jen to je důkaz, že vývoj nezastavíme, ale jeho proces nejspíš není jasně daný a je v něm kus místa pro naši volbu.
Jde o rozpoložení je stav bytí“
Některé symptomy nás štědře chrání. Ať už jako omluvenka, záminka, důvod, proč není ten správný čas, nejsme připraveni, něco, někam nemůžeme. Chrání nás před konfrontací případnou konfrontací s nárazem. Jenže ve skutečnosti nás oddělují od propojení našimi potřebami a jedinečností, a tyto vnitřní zdi pak i od vnějšího světa. Podvědomí také pracuje pro naše „dobro“, jen v jeho pojetí zachování přežití.
Kdybych neměl(a) tento problém, čím bych toužila se zabývat? A dělejme to. Aspoň dáme vnitřnímu systému signál, že na nás ten fígl neplatí.
Negativní záměr…něčemu se vyhnout…není to, co chceme, ani kam chceme. Některá nemohu se tak mohou proměnit v nechci. Nebo už nemusím.
Nejít cestou někoho jiného.
„Já a já“ dovolit i naší odlišnost. Divná, nezajímavá, ukotvit se do té vlastní.
Sebeodcizení, v pavučině vlastních lží.
Nejít cestou někoho jiného.
„Co se po nás chce?“ Nikdo tu přece nechce, abych se trápili.
Třeba si ten hlavolam rozumu a srdce můžeme vykrátit připomínkou, že jednou tu nebudem. Dobrovolný domácí úkol, tak jaký je tvůj plán? J
P.S. TY NEJLEPŠÍ VĚCI JSOU ZADARMO.
ŽIVOTNÍ PLÁN
TVOŘIVOST
ROZTĚKANOST
Přihořívá…